Historie maďarského dědického práva je provázena třemi zájmy, které si často vzájemně konkurují: vůlí jednotlivce, zachováním rodinného majetku a nárokem veřejné moci na majetek, který nepřipadl žádnému jinému dědici. Poměr mezi těmito zájmy se v průběhu staletí několikrát proměnil. Ve středověku určovaly dědění původ majetku a společenské postavení zůstavitele, zatímco v současném právu jsou rozhodujícími principy svoboda pořizovat závětí, ochrana příbuzných a rovnost před zákonem. K pochopení současného systému proto nestačí pouze postupně přezkoumat zákony jednotlivých panovníků; je třeba sledovat také to, jak se měnilo pojetí vlastnictví a rodiny.
V počátcích arpádovského období byl osud majetku stále výrazně ovlivňován příbuzenskými vazbami. Půda nepředstavovala pouze majetkovou hodnotu, kterou mohl jednotlivec libovolně prodat nebo s ní jinak nakládat, ale byla také základem přežití a společenského postavení rodiny. Vznik a organizace Uherského království však do tohoto systému vnesly nový prvek: panovník upravoval majetkové vztahy prostřednictvím zákonů, poskytoval ochranu určitým příbuzným a vymezoval svůj vlastní nárok na majetek, který zůstal bez dědiců.
V zákonech svatého Štěpána se již objevují ustanovení na ochranu vdov a sirotků. Vdova, která chtěla zůstat se svými dětmi, nemohla být nucena k novému sňatku. Právní postavení bezdětné vdovy bylo rovněž upraveno: zákon stanovil pravidla pro užívání majetku a jeho následné navrácení příbuzným manžela po smrti vdovy. Pokud žádní příbuzní neexistovali, připadl majetek králi. V tomto ustanovení lze rozpoznat jak rané předchůdce pozdější právní ochrany vdov, tak myšlenku, že pozůstalost může nakonec připadnout veřejné moci. Současná pravidla týkající se požívacího práva a dědění státem však nelze do tohoto období zpětně promítat, jako by zůstala beze změny.
Jedním z nejvýznamnějších pramenů dědického práva pozdního arpádovského období byla Zlatá bula z roku 1222, vydaná Ondřejem II. Její čtvrtý článek upravoval osud majetku královského servienta, který zemřel bez mužských potomků: zaručoval dcerám nárok na čtvrtinu majetku a umožňoval svobodné nakládání se zbývajícím majetkem. Pokud zůstavitel takové pořízení neučinil, dědili příbuzní, a pokud neexistovali ani ti, připadl majetek králi. Dívčí čtvrtina představovala podíl, který společně náležel oprávněným dcerám, nikoli samostatnou čtvrtinu pro každou jednotlivou dceru. Zlatá bula nezavedla obecnou svobodu pořizovat závětí v moderním smyslu, představovala však důležitý krok k uznání samostatného významu vůle zůstavitele vedle nároků příbuzných a krále.
Další významný zlom představoval zákon Ludvíka I. z roku 1351. Panovník potvrdil Zlatou bulu, avšak z tohoto potvrzení vyňal právě ustanovení zaručující svobodné nakládání s majetkem. Opíral se přitom o již existující majetkové nároky příbuzných, čímž upevnil systém aviticity (). Držitel zděděného šlechtického majetku s ním mohl nakládat pouze omezeně: při převodu majetku musely být zohledněny také zájmy oprávněných příbuzných. Rozlišení mezi rodovým a nabytým majetkem se tak na několik století stalo jednou ze základních dělicích linií maďarského soukromého práva.
Za systémem aviticity stál jasně vymezený společenský cíl: zachování rodinného pozemkového majetku. Vlastník nebyl odpovědný pouze sám sobě, ale v určitém smyslu také svým předkům a potomkům. Tento systém chránil šlechtické rodiny před definitivní ztrátou majetku, zároveň však omezoval volný oběh půdy. Při dědění šlechtických statků hrály zpravidla významnou roli příbuzenské vztahy v mužské linii, není však správné obecně tvrdit, že ženy nikdy nemohly dědit půdu. Dědění mohly ovlivnit také právní nabývací titul, podmínky darování a zvláštní královská opatření. Systém byl tedy mnohem složitější než představa, že veškerý majetek automaticky připadal nejstaršímu synovi.
Pozdně středověké soukromé právo systematizovalo dílo Tripartitum Istvána Werbőczyho, sestavené v roce 1514 a poprvé vytištěné v roce 1517. Toto dílo se nikdy nestalo řádně vyhlášeným zákoníkem, přesto po několik staletí formovalo právní praxi. Shrnovalo obyčejové právo týkající se šlechtických statků, dědění mezi příbuznými a majetkových nároků žen. Zachycovalo také královské právo odúmrti, které se uplatňovalo v případě, že již neexistovaly žádné osoby oprávněné dědit. Základem tohoto pravidla bylo středověké pojetí, podle něhož byla práva k šlechtickým statkům v konečném důsledku spojena s Korunou.
Je však důležité poznamenat, že ve stavovském Uhersku neexistovalo jednotné dědické právo, které by se na všechny společenské vrstvy vztahovalo stejným způsobem. Majetkové vztahy šlechty, měšťanů a poddaných upravovala odlišná pravidla; významnou roli hrály také místní zvyklosti. Při dědění poddanského majetku se například vedle nároků rodiny přihlíželo také k tomu, kdo mohl nadále obdělávat pozemek a kdo byl schopen plnit povinnosti s ním spojené. Vlastnická práva, užívání půdy a povinnosti odvádět dávky a vykonávat služby byly proto úzce propojeny.
Významnou reformu tohoto zvláštního systému přinesl článek VIII zákona z roku 1840 o dědění poddaných. Zákon stanovil rovné dědické postavení mužských a ženských potomků při dědění rodového majetku i nabytého majetku, s nímž nebylo pořízeno závětí. Dále upravil společně nabytý majetek manželů a zaopatření vdovy. Rovnost dědických podílů nutně neznamenala fyzické rozdělení pozemku: zákon umožňoval, aby jej převzal jeden z dědiců a ostatní dědice vyplatil. Již zde se jasně rozlišovalo mezi právem na dědický podíl a potřebou zachovat ekonomickou životaschopnost hospodářství.
Rozhodujícím mezníkem přechodu k občanské společnosti byl rok 1848. Článek XV zákona z roku 1848 v zásadě stanovil zrušení aviticity a pověřil vládu vypracováním občanského zákoníku. Samotný stručný zákon však nevytvořil zcela nový dědický systém. Jeho význam spočíval v tom, že směřoval k odstranění základů stavovských omezení při nakládání se zděděným majetkem a nasměroval další vývoj k větší svobodě vlastníka při nakládání s majetkem. Podrobné vypracování nového systému však přerušily události revoluce a války za nezávislost.
Patent o aviticite ze dne 29. listopadu 1852 a následné zavedení rakouského občanského zákoníku v Uhrách v roce 1853 přinesly další změny. Uplatňování rakouského práva se však neukázalo jako trvalé ve všech oblastech. Po soudní konferenci z roku 1861 se právní úprava ve značné části země vrátila k tradicím maďarského soukromého práva, přičemž zrušení aviticity zůstalo zachováno. Právní vývoj Sedmihradska a bývalého pohraničního vojenského území se od tohoto vývoje odlišoval, a proto ani v tomto období nelze dědické právo na celém historickém území Uherska považovat za zcela jednotné.
Prozatímní soudní pravidla z roku 1861 patří mezi přímé předchůdce současného právního systému. Zrušila dřívější rozlišování mezi majetkem pocházejícím z otcovské a mateřské linie a do popředí postavila dědění potomků. Významnou úlohu získal také institut povinného dílu: určití blízcí příbuzní mohli požadovat podíl na pozůstalosti i tehdy, pokud jim závěť zůstavitele nezajišťovala dostatečný podíl. Svoboda nakládání se soukromým majetkem se tedy nestala neomezenou; vedle ní zůstala zachována ochrana určitých členů rodiny.
S touto úpravou souvisí také vznik moderního maďarského systému dědění podle rodové linie (ági öröklés). Pokud zůstavitel neměl potomky, nabývalo na významu, zda majetek pocházel z jeho otcovské, nebo mateřské rodiny. Za určitých podmínek se majetek rodinného původu mohl vrátit do té rodové linie, z níž pocházel. To dokládá historickou souvislost s pojetím majetku jako hodnoty, kterou je třeba zachovat v rámci rodiny, avšak s podstatným rozdílem: dědění podle rodové linie upravuje pořadí zákonné dědické posloupnosti a neobnovuje dřívější zákazy prodeje zděděného majetku ani omezení jeho převodu prostřednictvím závěti.
V období dualismu se právní úprava postupně modernizovala i v jednotlivých detailech. Článek XVI zákona z roku 1876 upravil formální náležitosti závětí, dědických smluv a darování pro případ smrti. Článek XVI zákona z roku 1894 stanovil podrobný právní rámec pro dědická řízení. Stále důležitější bylo úřední zjišťování toho, jaký majetek po zemřelém zůstal, kdo měl právo dědit a jak lze prokázat práva nabytá děděním. Právní úprava tohoto období proto zaujímá významné místo také mezi institucionálními předchůdci dnešního pozůstalostního řízení.
Úplný maďarský občanský zákoník však v tomto období přijat nebyl. Ani návrh občanského zákoníku z roku 1928 nenabyl právní síly, a v soukromém právu proto nadále hrála významnou roli soudní praxe a dřívější právní předpisy. Zachovány zůstaly také rodinné fideikomisy (hitbizományok), které pro určitý rodinný majetek stanovovaly zvláštní a omezený režim dědění. Jejich zrušení nakonec stanovil zákon VII z roku 1949.
Prvním maďarským občanským zákoníkem, který skutečně nabyl účinnosti, byl zákon IV z roku 1959, jenž vstoupil v platnost dne 1. května 1960. Upravoval dědické právo v rámci jednotného kodexu. Přestože vznikl v období socialismu, zachoval řadu dříve vytvořených institutů soukromého práva, jako byly pořizování závětí, povinný díl, dědění podle rodové linie a práva vdovy. Vedle dědických práv potomků zajišťoval ochranu pozůstalému manželovi také prostřednictvím rozsáhlého požívacího práva. Tuto ochranu přiznával zákoník stejnou měrou manželovi i manželce.
Základem současného systému je zákon V z roku 2013, nový občanský zákoník, který vstoupil v platnost dne 15. března 2014. Jeho sedmá kniha upravuje dědické právo. Zůstavitel může o svém majetku rozhodnout prostřednictvím pořízení pro případ smrti; pokud takové pořízení neexistuje nebo se nevztahuje na určitou část majetku, určuje dědice zákon. Děti dědí zpravidla stejným dílem. Pozůstalému manželovi náleží vedle dědických podílů potomků doživotní požívací právo k obydlí, které manželé společně užívali, a k jeho vybavení, zatímco z ostatní části pozůstalosti získává dědický podíl ve výši podílu jednoho dítěte. Zákonný povinný díl byl obecně snížen z poloviny zákonného dědického podílu na jeho jednu třetinu. Tyto změny vytvořily novou rovnováhu mezi ochranou pozůstalého manžela a svobodou zůstavitele nakládat se svým majetkem.
Otázka pozůstalosti, po níž nezůstane žádný dědic, má mimořádně dlouhý historický vývoj. Středověké královské právo odúmrti a současné dědění veřejnou mocí vycházejí z odlišných právních základů, avšak obě instituty upravují situaci, kdy neexistuje žádná jiná oprávněná osoba. U dědických řízení zahájených dne 1. července 2023 nebo později připadá, pokud neexistuje jiný dědic, nemovitost zůstavitele nacházející se na území Maďarska obci, na jejímž území se tato nemovitost nachází. Dědické právo obce se vztahuje také na movité věci nacházející se na této nemovitosti, které byly v okamžiku smrti ve vlastnictví zůstavitele. Pokud v důsledku odmítnutí dědictví nezůstane žádný jiný dědic nebo pokud obec oprávněná k dědění dědictví odmítne, dědí stát. Stát jako zákonný dědic nemá právo dědictví odmítnout. (§ 7:74 občanského zákoníku; § 64/A prováděcího zákona k občanskému zákoníku.)
Vývoj maďarského dědického práva tak vedl od omezení založených na příbuzenských vztazích a stavovském uspořádání ke svobodě jednotlivce nakládat se svým majetkem a k obecné rovnosti před zákonem. Některé starší právní principy však zůstávají rozpoznatelné i dnes: ochrana pozůstalého manžela, zajištění dědického podílu blízkým rodinným příslušníkům, zohlednění rodinného původu majetku a úprava pozůstalosti, po níž nezůstane žádný jiný dědic. Zvláštnost současného systému spočívá právě v tom, že se snaží tyto historicky zakořeněné zájmy sladit v rámci svobodného soukromého vlastnictví a moderních rodinných vztahů.
