Historický dokument zachycuje to, co bylo v určité době zaznamenáno o rodinných vztazích konkrétní osoby. DNA naproti tomu může poskytnout důkaz o biologickém příbuzenství. A tyto dvě věci se ne vždy shodují.

Chybný zápis v rodném nebo církevním záznamu, změna jména, adopce, dítě narozené mimo manželství nebo jednoduše dříve neznámé rodinné vazby mohou zůstat v záznamech skryté po desetiletí, nebo dokonce staletí. Správné shody DNA však mohou odhalit rodinné vazby, které by pouze na základě tradičních pramenů nikdy nebylo možné odhalit. Je důležité mít na paměti, že samotná shoda DNA neposkytuje kompletní rodokmen. V závislosti na množství sdílené DNA obvykle existuje několik možných příbuzenských vztahů. Jedním z nejzajímavějších aspektů moderní genealogické práce je proto kombinování těchto dvou typů důkazů: Genetické shody interpretujeme společně s dokumenty, rodokmeny a dalšími shodami DNA.

To může být obzvláště významné při pátrání po dědicích. Když je třeba prozkoumat neznámou nebo nejistou linii předků, DNA může poskytnout nový směr výzkumu nebo pomoci posoudit předpokládaný biologický vztah. I zde je však třeba rozlišovat: Genetické příbuzenství a právně uznané příbuzenství nemusí být totéž. I když test DNA silně podporuje existenci biologického příbuzenství, neznamená to automaticky, že daná osoba je právním dědicem. V dědických záležitostech určují právní předpisy příslušné jurisdikce, jaké důkazy mohou být přijaty a co musí být v dědickém řízení prokázáno.

Výzkum DNA a jeho výsledky proto nenahrazují matriky ani archivní výzkum; naopak k nim přidávají další vrstvu důkazů. Možná právě toto mění naši profesi nejvíce. Dnes se můžeme ptát nejen: „Co říkají dokumenty?“ ale také: „Je genetický důkaz s dokumenty v souladu?“

A když tyto dva typy důkazů vyprávějí odlišné příběhy, právě tehdy často začíná skutečně fascinující pátrání.